„Udělej si řidičák, bude se ti hodit.“ Říkali.
Jako sedmnáctiletí docházíte na jízdy a v osmnácti letech skládáte závěrečnou zkoušku. Teprve po jejím úspěšném dokončení začíná legrace.
Musíte se pořádně vyjezdit, ale nemáte jak. Posléze přicházíte s otázkou: „Proč jsem si ten řidičák udělal, když mě nepustíte k volantu!?“ Pravděpodobná odpověď na tuto otázku by byla: „Myslíš, že nás taky jen tak pustili k řízení? Nechceme mít auto na šrot!“ Tato reakce samozřejmě může být jiná. Mnoho rodin je velice ochotných riskovat a často jsou oni ti iniciátoři, kteří Vás přinucují k řízení.
Zkrátka zavelí stylem: „Řidičák není pro srandu králíků, tak mazej do auta!“ Pokud pocházíte z takových končin, kde s Vámi takto jednají, určitě jste za to vděční. Jenže často ten vděk takový není. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: Já mám rovné vlasy, ale chci mít vlnité jako moje kamarádka. Ta je má krásné. Opravdu nechápu, proč ona chce mít vlasy jako já, rovné.
Cesty jsou nebezpečné na každém kroku. Nejen kvůli silničním pirátům, ale také kvůli neohleduplnosti druhých. Nicméně nikdo Vám nemusí říkat skutečnosti, které znáte z každodenního života. Takže když poprvé nasednete do auta rodičů, tak se nedivte, že Vám to chcípne uprostřed křižovatky. Ono je to banalita. Vás to pochopitelně rozruší, Vaši ustaranou maminku ještě více a z úst se začnou valit sprostá slova.
„Podělal jsem to, můžu leda tak šetřit na vlastní auto.“ Máte na auto peníze? Jste ochotni do něho investovat? Lidem výdělečně činným nedělá problém si vozidlo zakoupit. Studenti si můžou auto koupit z druhé ruky, málokdo si dovolí nové. Za vším stojí tvrdě vydřené peníze z brigád anebo malého osobního podnikání. Ale to už předbíhám.
Závěrem by mělo zaznít pár slov duše. Ti, kteří mají obětavé rodiče, tak ať si toho váží. Ostatní ať nesmutní. A prosím, uvědomte si, co znamená slovo solidarita a to především k nováčkům.